Podle zákona o Kanceláři prezidenta republiky jsou Pražský hrad a zámek Lány s přilehlou oborou sídly nejvyššího ústavního činitele České republiky. Prezidentský úřad o ně pečuje prostřednictvím svých příspěvkových organizací (Správa Pražského hradu a Lesní správa Lány). Prezidentova sídla, péče o ně a způsob, jakým se vztahují k veřejnosti, jsou vizitkou nejen prezidentské funkce, ale celé České republiky.
První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk zvolil Pražský hrad za sídlo hlavy nového státu z praktických i symbolických důvodů. Po svém návratu z exilu do vlasti úřadoval nejprve v prostorách bývalé císařské ložnice v prvním reprezentačním patře Nového paláce. Následně si nechal o patro výš vybudovat architektem Plečnikem nový byt, jehož dispozice a vybavení lépe odpovídaly nárokům Masarykovy rodiny na důstojnou, avšak republikánsky uměřenou reprezentaci. Součástí bytu se stala i prostorná pracovna. Vybavení Masarykovy pracovny sloužilo všem dalším prezidentům až po G. Husáka. Kromě toho se jako prezidentská pracovna využíval i Zrcadlový sál spolu se Skleněným salonem. Ten byl upraven pro prezidenta Edvarda Beneše. Gustáv Husák zadal architektu Vrátníkovi modernizaci a nový interiér Masarykovy knihovny i navazujících prostor. Původní vybavení včetně knihovních regálů nebylo naštěstí zcela zničeno, vyjma žulového umyvadla, pouze přestěhováno nebo rozptýleno po Hradě. Některé kusy byly odprodány soukromým osobám a na začátku 21. století se objevily v aukcích. Za prezidenta Václava Havla se podařilo vybavení pracovny, jak je navrhl Jože Plečnik, zrekonstruovat a nábytek až na výjimky soustředit na původní místo. Rekonstrukce Masarykovy knihovny do původní podoby byla završena za prezidenta Miloše Zemana zvýšením knihovních polic a výměnou osvětlení. Jedno z klasicistních svítidel do knihovny se podařilo najít na půdě Nového paláce a byla k němu pořízena přesná umělecká kopie. Václav Havel však k úřadování obnovenou pracovnu prvního československého prezidenta neužíval. Na krátký čas po svém příchodu na Pražský hrad využil Husákovu pracovnu, přičemž zde nechal vyměnit nábytek a umělecká díla. Pak se provizorně přesunul o tři místnosti západním směrem (pozdější kancelář tiskového mluvčího, krátce prezidenta V. Klause a vedoucího poradců prezidenta M. Zemana) a pro svůj sekretariát, Velkou pracovnu, místnost tajemníka a Malou pracovnu se zázemím nechal upravit další místnosti původního Masarykova bytu. Do prezidentových prostor se vstupovalo přes Impluvium a Plečnikův salon, následoval sekretariát a pracovny. Z prezidentovy Malé pracovny vybavené kombinací nábytku podle návrhů Bořka Šípka a Jože Plečnika se mohlo vyjít do Fotosalonu nad schodištěm v Matyášově bráně, kde prezident Havel pořádal tiskové konference. Prezident Václav Klaus nechal vybavit sekretariát a Velkou pracovnu novým nábytkem a soustředil sem řadu Plečnikových kusů. Například z pracovny prezidentova kancléře byla do pracovny přesunuta sada původních křesel prezidenta Masaryka. Plečnikův konferenční stolek dnes umístěný v pracovně prezidenta zase dlouhá léta sloužil v jedné z kanceláří Politického odboru KPR. Z původní Malé pracovny V. Havla se stala prezidentova ložnice, pokud by potřeboval přespat ve vnitřním areálu Hradu. A přibylo také nové zázemí včetně koupelny. Původní prezidentský byt pokračující v místnostech druhého patra Jižního výběžku Pražského hradu sloužil manželce prezidenta a sekretariátu formálně zařazenému ve struktuře Kanceláře prezidenta republiky, který prezidentově manželce pomáhal s agendou související s úřadem prezidenta (záštity, korespondence, protokolární záležitosti). Prezident Miloš Zeman provedl pouze dílčí změny ve výzdobě kanceláře, jinak se užívání místností nezměnilo. Za prezidenta Petra Pavla probíhá rozsáhlá rekonstrukce interiérů užívaných manželkou prezidenta.

Vladislavský sál Pražského hradu před oslavou státního svátku 28. října 2019, v pozadí vlajka prezidenta republiky.

Kancelář prezidenta republiky je významnou organizační složkou státu zřízenou zákonem č. 114/1993 ze dne 24. března 1993. Zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky stanovených Ústavou České republiky, ústavními zákony a zákony, s protokolárními povinnostmi a veřejnou činností hlavy státu. V jejím čele stojí vedoucí Kanceláře prezidenta republiky. 

Úřad nejvyššího představitele republiky vznikal postupně v prvních měsících existence nového samostatného státu v souvislosti s volbou prezidenta T. G. Masaryka a jeho návratem do vlasti v prosinci 1918. V prvním roce šlo o existenci provizorní, během níž se tvořila agenda úřadu i jeho organizační struktura a personální obsazení. Oficiálně kancelář vzniká až přijetím zvláštního zákona v prosinci 1919. V čele úřadu (fukce přednosty nebo kancléře, dnes vedoucího KPR) stanul dosavadní starosta Prahy Přemysl Šámal, který z funkce odešel až v závěru listopadu 1938. Již od počátku bylo hlavním úkolem KPR vytvářet hlavě státu vhodné podmínky pro výkon jejích ústavních pravomocí a podporovat její politickou a veřejnou činnost. V této podobě vykonávala KPR činnost i během funkčního období Masarykova následovníka prezidenta Edvarda Beneše a též Emila Háchy. Ten se stal československým prezidentem na krátké období po Benešově abdikaci od listopadu 1938 do března 1939, kdy bylo Československo pohlceno nacistickým Německem. Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava byl jeho státním prezidentem ustanoven Emil Hácha jako zdánlivý symbol autonomie, užívající služeb Kanceláře státního prezidenta na Pražském hradě. Vliv později již velmi nemocného prezidenta stejně tak jeho úřadu na dění v okupované zemi byl však velmi omezený. 

V roce 1941 byla v Londýně založena exilová Kancelář prezidenta republiky, která poskytovala zázemí Edvardu Benešovi, jenž se nedlouho po své abdikaci postavil do čela zahraničního odboje. Jako nositeli kontinuity předválečného Československa pomáhal Edvardu Benešovi prezidentský úřad v jeho úsilí o obnovení svobody a nezávislosti státu po skončení 2. světové války. V letech 1945 až 1948 Edvard Beneš pokračoval ve výkonu funkce prezidenta republiky a KPR, pod vedením přednosty Jaromíra Smutného, navázala ve své práci na prvorepublikový odkaz. 

Následkem úspěšného komunistického převratu v únoru 1948 byl význam a reálný politický vliv funkce prezidenta republiky a KPR značně omezen, přičemž se těžiště veškeré moci ve státě přesouvá do stranických orgánů KSČ. Navzdory tomu si samotný prezidentský úřad nadále uchoval respekt nemalé části veřejnosti. Až po roce 1989 nově zvolený prezident republiky Václav Havel navrací funkci prezidenta a aktivitám jeho úřadu prestiž, kterou měly v době prvorepublikového Československa. 

Organizace i činnost KPR navazuje na tradici, jež započala budováním úřadu hlavy státu v prvních letech existence samostatného Československa. Organizačně se Kancelář prezidenta republiky člení na tři sekce a dále na jednotlivé odbory a oddělení. V současné době zde působí do 120 zaměstnanců, tedy obdobný počet jako v počátcích činnosti KPR ve 20. letech 20. století. Pravomoci a úkoly prezidenta republiky jsou velmi rozmanité, proto i jeho kancelář zajišťuje celou řadu úkolů a agend. Ať už je to příprava zahraničních i domácích cest a veškerých ceremoniálů na Pražském hradě či na zámku v Lánech, shromažďování podkladů pro jmenovací řízení členů vlády, soudců, generálů a profesorů, anebo právní rozbory legislativních aktů KPR také pomáhá s vyřizováním zahraniční agendy hlavy státu, komunikuje s našimi zahraničními partnery nebo s Ministerstvem zahraničních věcí. Důležitou náplní činnosti úřadu hlavy státu je příprava podkladů a rešerší z různých oblastí, včetně bezpečnosti státu. Prezidentská kancelář je též garantem památkové péče v areálu národní kulturní památky Pražský hrad, posuzuje zde veškeré stavební úpravy a koordinuje restaurátorské práce. Součástí KPR jsou také útvary zabezpečující ekonomické a personální záležitosti, ochranu utajovaných informací nebo denní chod Sekretariátu prezidenta republiky a interní audit. Samozřejmostí je i zajištění komunikace se zástupci médií. 

KPR je zřizovatelem příspěvkové organizace Správa Pražského hradu jejíž hlavní činností je správa a provoz areálu Pražského hradu a zámku Lány, dále také vytváření materiálních podmínek a zajištění technického servisu pro výkon ústavních funkcí prezidenta České republiky a pro činnost Kanceláře prezidenta republiky a dalších hradních institucí.

Nedílnou součástí práce KPR je péče o věci státních vyznamenání. Udělování a propůjčování státních vyznamenání patří mezi tradiční pravomoci československých a českých prezidentů republiky. Propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy. Státní vyznamenání České republiky se dělí na řády a medaile. Řád Bílého lva a Řád T. G. Masaryka jsou vyšší formou vyznamenání, které se cizím státním občanům udělují a občanům České republiky propůjčují. Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy jsou nižší formou vyznamenání; udělují se. Udělování a propůjčování státních vyznamenání občanům České republiky probíhá v řádových dnech, kterými jsou 1. leden a 28. říjen, a řídí se zákonem č. 154/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky. Právo propůjčovat a udělovat státní vyznamenání přísluší prezidentu republiky.

Vstupy do Kanceláře prezidenta republiky najdeme na III. a II. nádvoří Pražského hradu. Na III. nádvoří je to vstup pod “prezidentským balkonem” naproti katedrále. Zde je také podatelna KPR. Na II. nádvoří je to nový vstup vybudovaný Bořkem Šípkem, navazující na Pacassiho schodiště. Kanceláře KPR a SPH se nacházejí v prvním, druhém a třetím podlaží Nového královského paláce. V suterénních podlažích najdeme Archiv Pražského hradu a další odborná pracoviště. Archiv KPR je dispokován v Ústavu šlechtičen na Jiřském náměstí a mimo budovu nového paláce je umístěno například i pracoviště předarchivní péče a skartace KPR.

Šejnost Josef, 1878 – 1941, Pamětní medaile Přemysl Šámal - kancléř presidenta ČSR, 1926, patinovaný bronz, 60 mm.

Úkoly spojené s funkcí prezidenta republiky jako vrchního velitele ozbrojených sil a s řízením Hradní stráže zajišťovalo od roku 1919 vojenské oddělení Kanceláře prezidenta republiky. I díky svému specifickému personálnímu obsazení bylo vojenské oddělení de facto vždy samostatným úřadem, přestože tradiční název Vojenská kancelář prezidenta republiky byl legislativně použit až v roce 1968. Toto označení se užívá dodnes. Vojenská kancelář prezidenta republiky je společně s Armádou ČR a Hradní stráží samostatnou součástí Ozbrojených sil České republiky. 

O zřízení vojenského oddělení v prezidentské kanceláři rozhodl prezident T. G. Masaryk nedlouho po svém návratu do Československa, v závěru roku 1918. V jeho čele stál přednosta, organizačně podřízený kancléři, ve vojenských otázkách ale nadřízený veliteli Hradu a Hradní stráži. Od roku 1968 stojí v čele náčelník, přímo podřízený prezidentu republiky. Oddělení připravovalo rozhodnutí prezidenta republiky jako vrchního velitele československé branné moci, zprostředkovávalo kontakt prezidenta s ministerstvem národní obrany či jinými státními institucemi, pokud šlo o vojenské otázky. Zajišťovalo též vojensko-ceremoniální akce s účastí hlavy státu.

V pozici přednostů v počátcích působilo několik význačných osobností spojených s československým zahraničním odbojem během 1. světové války. Legionářem byl první přednosta generál Otakar Husák, tak i jeho nástupci generál Stanislav Čeček a generál Silvestr Bláha. I období 2. světové války a krátké poválečné období přineslo významné osobnosti v pozici přednostů, ať už šlo o generála Antonína Hasala, generála Oldřicha Španiela či generála Bruna Sklenovského. Po roce 1948 nebyl vliv vojenské kanceláře nijak významný. Dílčí obrat nastal až po návratu demokracie v roce 1989.

Vojenské oddělení Kanceláře prezidenta republiky sídlilo od roku 1919 v sálech a salonech prvního reprezentačního patra Nového paláce – vlevo při pohledu na „prezidentský balkon“ na III. nádvoří. V roce 2021 byla se souhlasem prezidenta republiky a vrchního velitele ozbrojených sil vyčleněna tato polovina prvního reprezentačního patra jižního křídla Nového paláce pro vznikající Muzeum Řádu Bílého lva. Prostory měly být trvale zpřístupněny veřejnosti a v rámci nového návštěvnického okruhu spojeny s dalšími salony jižního křídla. Prostory Muzea Řádu Bílého lva zároveň zůstaly součástí reprezentačních prostor užívaných podle potřeby prezidentem republiky. Poprvé v historii tak došlo ke kontinuálnímu otevření části hradních reprezentačních prostor veřejnosti. Přestěhování Vojenské KPR do západního křídla Nového paláce se neobešlo bez kontroverze, byť umístění kancelářských prostor v reprezentačním patře Hradu bylo již anachronismem. V tomto nejhonosnějším patře se do roku 1918 nacházel pouze císařský byt a byt abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Abatyší byla vždy arcivévodkyně Habsbursko-lotrinského rodu. Dalším arcivévodkyním a arcivévodům složilo druhé patro paláce, kde při svém pobytu v Praze bydlel i korunní princ Rudolf spolu s manželkou Štěpánkou Belgickou. Třetí patro bylo vyčleněno pro úředníky a služebnictvo. Po vzniku republiky sídlila na Pražském hradě kromě hlavy státu řada dalších úřadů, mimo jiné předseda vlády Karel Kramář. První, dnes reprezentační patro bylo rozčleněno a jednotlivé úřady se až postupně stěhovaly do jiných budov ve městě. Nakonec si i prezident Tomáš Garrigue Masaryk vybral pro svůj nový byt jako vhodnější druhé – méně okázalé patro Nového paláce. Patro první bylo nadále užíváno pro reprezentační účely, přičemž pracovny zde měli jen Edvard Beneš (Skleněný salon a Zrcadlový sál) a Emil Hácha (Zrcadlový sál). Pro úplnost nutno dodat, že první patro Nového paláce po okupaci zabrala německá branná moc, až následně byla polovina uvolněna pro státního prezidenta Háchu a druhou polovinu si pro sebe vyhradil říšský protektor. Jedinou institucí, která stěhování do demokratičtějších prostor Pražského hradu odolávala, byla do roku 2022 zmíněná Vojenská kancelář prezidenta republiky, byť její prostory odpovídaly feudální rezidenci, nikoliv moderní administrativě. V západním křídle Nového paláce byla pro Vojenskou KPR vyčleněna celá dvě patra, kanceláře byly zrekonstruovány a nově vybaveny. Vstup se nachází na II. nádvoří.


Ani po překvapivé likvidaci Muzea Řádu Bílého lva v roce 2023 se Vojenská KPR nevrátila na své původní působiště. Prostory byly znovu uzavřeny veřejnosti a dnes zde sídlí bezpečnostní útvar KPR.

Nášivka se znakem Vojenské KPR.

Tak jako v případě dalších institucí bylo impulsem pro vznik Hradní stráže rozhodnutí, že se Pražský hrad stane sídlem nově zvoleného prezidenta T. G. Masaryka. Bezprostředně po vzniku nového státu dne 28. října 1918 byl Pražský hrad střežen členy Sokola z Hradčan, kteří se zhostili, díky své disciplinovanosti, i bdění nad pořádkem v Praze a na mnoha dalších místech nově vzniklého Československa. Až 6. prosince 1918 byla nařízením Vrchního velitelství branné moci Republiky Československé zřízena pro vojskovou ochranu Pražského hradu pěší setnina, která spadala organicky do působnosti 28. pěšího pluku v Praze. Jednalo se o vůbec první organickou vojenskou jednotku určenou ke střežení Pražského hradu. Později se na ostraze Pražského hradu podíleli legionáři, kteří bojovali na straně Dohody v Rusku, Itálii a Francii. V letech 1929 až1938 Hradní stráž používala historické legionářské stejnokroje, odkazující na hrdinství československých legií během 1. světové války. Hradní stráž byla zrušena v roce 1939 dva měsíce po německé okupaci, její úkoly převzalo Vládní vojsko. 

V letech 1945 až 1948 byla Hradní stráž opět obnovena podle modelu, který se uplatnil v době první republiky. Po roce 1948 postupně ztrácí Hradní stráž své výsadní postavení při ostraze prezidenta republiky a jeho sídla a stává se jen symbolickou jednotkou určenou k plnění reprezentačních úkolů, přičemž je podřízena Zvláštnímu útvaru Sboru národní bezpečnosti „HRAD“. Ten měl na starost ochranu prezidenta a postupně od Hradní stráže převzal veškerou vnitřní ostrahu Pražského hradu. V roce 1952 přestala být Hradní stráž součástí branné moci a jako 14. zvláštní prapor Vnitřní stráže přešla do působnosti Ministerstva vnitra. Tomu zůstala podřízena až do 1. února 1990, kdy se opět stala součástí resortu Ministerstva obrany. V témže roce byly u Hradní stráže zavedeny nové uniformy podle návrhu výtvarníka Theodora Pištěka, užívané s drobnými obměnami dodnes.
 
Dnes je Hradní stráž vojenským útvarem brigádního typu, který je společně s Armádou ČR a Vojenskou kanceláří prezidenta republiky samostatnou složkou Ozbrojených sil ČR. Hradní stráž je přímo podřízena náčelníkovi Vojenské kanceláře prezidenta republiky, ten pak prezidentu republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil. Po logistické stránce se Hradní stráž částečně zabezpečuje samostatně a částečně je zabezpečována Armádou ČR. Součástí Hradní stráže je 893 vojáků z povolání a 43 občanských zaměstnanců. 

Hradní stráž plní dva základní úkoly. Prvním z nich je zabezpečení ostrahy a obrany areálu Pražského hradu a dočasných sídel prezidenta republiky a jeho hostů. Mezi dočasná sídla prezidenta republiky řadíme i zámek v Lánech. Druhým úkolem je organizace a zabezpečení vojenských poct. Hradní stráž je členěna na dva strážní prapory zabezpečující výkon strážní služby ve střežených objektech, a rotu zabezpečení, do které spadá motocyklová jednotka či psovodi. Výraznou součástí Hradní stráže je Hudba Hradní stráže zajišťující hudební doprovody slavnostního střídání, pietních aktů, hudební znělky při otevírání hradních zahrad a pořádající i koncerty pro veřejnost. 

Od roku 2018 se vojáci Hradní stráže pravidelně zúčastňují zahraničních operací v Afghánistánu, Litvě a Mali. Se souhlasem prezidenta republiky Miloše Zemana se také účastnili odstraňování následků povodní v roce 2013, pomoci se zvládáním pandemie Covid-19 v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze či odstraňování následků ničivého tornáda na jižní Moravě v létě roku 2021.

Kasárna Hradní stráže najdeme v Loretánské ulici na Hradčanech. V areálu Pražského hradu se její strážnice nacházejí v přízemí Jižního čestného výběžku mezi I. a IV. nádvořím a na Stájovém dvoře. Hradní stráž využívá také další objekty na Praze 6 a v Lánech.

Čepice příslušníka Hradní stráže. Emblém Hradní stráže je tvořen českým a moravským znakem, které zčásti překrývají znak slezský. V místě překryvu jsou vždy tři zlaté lipové listy.

S příjezdem nového československého prezidenta T. G. Masaryka do vlasti v roce 1918 vyvstal úkol zajistit osobní ochranu hlavy státu a jejího sídla způsobem, jež je běžný a nezbytný. Po vzniku Československa se z Pražského hradu stahuje jednotka rakousko-uherské armády, která měla na starost ostrahu Pražského hradu a členů panovnické rodiny v případě jejich pobytu v Praze. Jsou nahrazeni členy Sokola, kteří hlídali Pražský hrad, a s příjezdem prezidenta Masaryka do vlasti se také starali o jeho bezpečnost. Tu poté přebírají vojáci 28. pěšího pluku, tzv. hradní setnina, která stála na počátku budování Hradní stráže. V roce 1920 přebírá osobní ochranu prezidenta republiky Vojenské obranné zpravodajství. Po obsazení československého pohraničí německou armádou odchází prezident Edvard Beneš do zahraničí a po dobu jeho pobytu v exilu ve Velké Británii během 2. světové války zajišťuje jeho ochranu Oddíl stráže prezidenta republiky, neboť existovala reálná hrozba napadení prezidenta ze strany nacistického Německa či pokus o jeho únos. Ochranu státního prezidenta Emila Háchy na území protektorátu zajišťovalo do roku 1945 Vládní vojsko.

V době osvobozování Československa se v Košicích formuje nová vláda, jejíž ochranu zajišťoval zvláštní ochranný oddíl sovětské tajné služby NKVD a také jednotky Rudé armády. Tato ochrana trvala i během cesty nové vlády a prezidenta Edvarda Beneše do Prahy v květnu 1945 a také v prvních měsících pobytu prezidenta Beneše na Pražském hradě. Osobní ochrana prezidenta republiky během roku 1945 postupně přechází z gesce branné moci do kompetence ministerstva vnitra. Nově je podřízena vznikajícímu Sboru národní bezpečnosti, respektive její neuniformované složce Státní bezpečnosti. Tento stav trval až do roku 1989.

Na počátku roku 1990, v době významných společenských a politických změn, vzniká Správa ochrany prezidenta ČSSR. Tato nově vzniklá organizační složka ovšem již nepatřila do struktury resortu vnitra, ale její ředitel byl podřízen náčelníku Vojenské kanceláře prezidenta ČSSR. Rok na to byla nahrazena samostatným bezpečnostním sborem s názvem Sbor hradní policie. V čele nového subjektu stál ředitel, který byl nadále podřízen náčelníku Vojenské kanceláře prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky.

Od roku 1993 byla ochrana prezidenta republiky svěřena do působnosti Policie České republiky jako součást Ochranné služby. Výkon ochrany prezidenta a ochrany ústavních činitelů tak přešel po několikaleté odluce opět do kompetence ministerstva vnitra. V roce 2002 vzniká samostatný Útvar pro ochranu prezidenta České republiky. Jedná se o specializovaný útvar Policie České republiky s celostátní působností, který trvale zajišťuje bezpečnost prezidenta republiky. Poskytuje ochranu rovněž bývalým prezidentům republiky po skončení jejich funkčního období a dalším chráněným osobám v jejich blízkosti. Dále se podílí na zajištění bezpečnosti mezinárodně chráněných osob při jejich pobytu na území České republiky. Mezi hlavní úkoly tohoto útvaru patří, ve spolupráci s Hradní stráží, rovněž ochrana Pražského hradu, jako sídla hlavy státu, a spolu s Hradní stráží ochrana Českých korunovačních klenotů. Příslušníci Útvaru pro ochranu prezidenta ČR také chrání bydliště prezidenta republiky a další objekty, ve kterých prezident při svých cestách po České republice pobývá.

Sídlo Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky je dislokováno v budově Ústavu šlechtičen na Jiřském náměstí Pražského hradu.

Znak Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky.

Sbor kněží, kteří slouží při katedrálním kostele pražské (arci)diecéze. V čele kapituly stojí jako její představený svatovítský probošt, který je držitelem jednoho ze sedmi klíčů k českým korunovačním klenotům. Dříve měla kapitula právo volby pražského biskupa a až do založení pražské univerzity spravovala svatovítskou katedrální školu, nejvýznamnější školu v tehdejších Čechách. Pražská metropolitní kapitula je vlastníkem vnitřního vybavení katedrály svatého Víta, včetně obrazů, soch, oltářů i náhrobků, a je i majitelem nesmírně cenného svatovítského pokladu. Velmi vzácná je i knihovna pražské metropolitní kapituly, která patří k nejstarším historickým knihovnám v České republice. Archiv Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze spravuje na základě smlouvy Archiv Pražského hradu (součást Kanceláře prezidenta republiky), v jehož prostorách je také uložen.

Svatovítská kapitula sídlí v budově Starého proboštství na III. nádvoří Pražského hradu. V jejím vlastnictví je také budova Nového proboštství na Jiřském náměstí.

Interiér katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava na Pražském hradě.

Byla založena králem Janem Lucemburským z podnětu jeho syna markraběte moravského Karla v roce 1339 při tzv. královské kapli Všech svatých na Pražském hradě. Založení potvrdil dne 1. prosince 1340 papež Benedikt XII. Tehdy mezi její členy patřili především významní klerikové z řad úředníků panovnické kanceláře. Velké vyznamenání se potom kapitule dostalo roku 1366, když král Karel IV. na pozdvižení cti a slávy vysokého učení pražského spojil Pražskou univerzitu s kapitulou při kostele Všech svatých tím, že místa kapitulárů vyhradil univerzitním mistrům. Věhlas kapituly pak vzrostl v 16. století, kdy byly z rozhodnutí císaře Rudolfa II. do kapitulního chrámu 29. května 1588 přeneseny ostatky sv. Prokopa z tehdy pobořeného sázavského kláštera. Členové kapituly se tak od tohoto okamžiku stali zároveň ochránci jeho hrobu.

Královská kolegiátní kapitula u kostela Všech svatých na Hradě pražském za více než 680 let své existence sdružovala bezpočet pozoruhodných osobností. Mezi její členy se zařadili biskupové, kardinálové, rektoři a děkani Karlovy univerzity, vědci humanitních i přírodovědných oborů, spisovatelé a básníci nebo diplomaté a politici. Mnoho z nich zanechalo hlubokou stopu v dějinách našeho národa, kultury a vědy svými objevy, spisy a reformami dotýkajícími se různých oborů lidské činnosti.

Hrob sv. Prokopa v kostele Vsech svatých na Pražském hradě.

Lobkowiczové jsou jedním z nejstarších českých rodů, jehož historie sahá až 700 let nazpět. Po generace měli jeho členové mimořádné postavení na evropské politické i kulturní scéně, zejména jako mecenáši umění. 

Knížecí titul získal Zdeňek Vojtěch Popel z Lobkovic, který se stal v roce 1624 prvním vladařem domu lobkovického. Jeho manželkou byla Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna. V polovině 18. století se rod rozdělil na dvě knížecí větve, primogeniturní roudnickou (od ní se později oddělily větve křimická a dolnobeřkovická) a sekundogeniturní, označovanou jako mělnická nebo mělnicko-hořínská (jejím zakladatelem byl Jan Jiří Kristián z Lobkovic). Tyto čtyři větve mají své pokračování v Čechách i v současné době. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic podle vsi Lobkovice u Mělníka). Roku 1919 tehdejší hlava rodiny Ferdinand Zdeněk rozhodl, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy staročesky místo německy).

Umělecké sbírky a majetek byly v minulém století Lobkowiczům dvakrát zkonfiskovány: nejprve v roce 1939 nacistickým režimem, podruhé v roce 1948 komunisty. V obou případech musela rodina opustit svou vlast. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátili do tehdejšího Československa a zahájili restituční proces s cílem dohledat většinu sbírkových předmětů, vyžádat si je zpět a poprvé v historii tyto dříve ukryté skvosty jako celek zpřístupnit veřejnosti.

House of Lobkowicz, bývalá primogeniturní větev, spravuje pět kulturních památek, mezi něž patří Lobkowiczký palác na Pražském hradě, zámek Nelahozeves a nedaleký rodný dům Antonína Dvořáka, zámek Roudnice a hrad Střekov. Tyto historické lokace nabízejí výstavy, gastronomii, obchody se suvenýry, koncerty, festivaly, vzdělávací a badatelské programy i možnost pronájmu pro pořádání svateb, firemních akcí nebo oslav.

Václav Brožík: Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém paláci na Pražském hradě královské místodržící Slavatu a Martinice, svržené z oken České královské kanceláře roku 1618, olej na plátně, 87×146 cm.